Comeback jsem neviděla, a do divadla chodím občas, takže když jsem o blogerce Marii Doležalové slyšela poprvé (ano, ve Star Dance), říkala jsem si, že to bude zas nějaké komerční haló, aby se vzájemně podpořila herecká tvář s taneční soutěží, a že blog bude stát za prd. Když jsem zaregistrovala, že vyjde knižně, divila jsem se hodně.

Ale pak mi došlo, že to je vlastně TA autorka, co za blog dostala jak Magnesii literu, tak Křišťálovou lupu, a zbystřila jsem, zvědavá, co je to vlastně za texty. A protože u blogů nerada scrolluju k nejstarším článkům, koupila jsem si rovnou knižní verzi (ladí k P.S., nezdá se vám?).

 

Při čtení jsem si nejdřív říkala, že snad ani není možné, jak je to pěkně učesané a hlavně dlouhé (!), že články museli zpětně upravovat…. Pak jsem se ale začetla, zamilovala, a došlo mi, že Marie umí prostě sakra dobře psát.

Její příběhy z hereckého světa a z obyčejného holčičího světa si mě získaly, a – bez jakéhokoli podtónu hanlivosti – Kafe a cigárko se pro mě stalo takovým skvělým, českým Deníkem Bridget Jones. V knize mi tak pouze chyběla data zveřejnění jednotlivých příspěvků.  A komiksové ilustrace Honzy Hofmana jsou už jen skvělým bonusem.

Po dočtení knihy jsem se samozřejmě hned vrhla na blog, kde jsem dočetla všechno to, co Maruška napsala „po knize“ a netrpělivě vyhlížím další díl… Blog najdete  tady: Kafe a cigárko

 

Pro představu: Zareagovala jsem chladně a rozumově, jako každá normální žena za volantem. Prostě jsem  dala blikačku a začala hystericky pobíhat kolem auta, mého malého zeleného cvrčka, a hledala jsem, na kterém okně byla sakra ta nálepka s telefonním číslem na “Muže, kterému lze říct cokoli, a on mi vždycky pošle někoho, kdo to opraví.”  – Celý článek tady.

5/5