Když vydá knihu velký Umberto Eco, je to pozdvižení a automaticky se očekává, že to bude báječné. A když se vám to náhodou nelíbí, tak za to určitě nemůže ta kniha, ale my, hlupáci, co jí nepochopili. Anebo ne?

Nulté číslo je čtenářským zážitkem pro všechny, co se někdy zabývali žurnalistikou a/nebo sémiotikou, protože se zabývá hypotetickými konspiračními teoriemi na poli médií a politiky.

Eco víceméně přímočaře popisuje, jak noviny fungují, a jak jsou zkažené (což ví moc dobře každý, kdo se kdy účastnil nějaké redakční porady nebo školení na téma, jak psát novinové články). A to je děj zasazen do roku 1992! Tehdy bylo výstřední nosit mobilní telefon a o internetu nevěděl snad nikdo.

Příběh se odehrává v Itálii, a se všemi těmi historickými a kulturními referencemi je četba docela náročná, ale Eco je skvělý tím, jak kombinuje svoje – až nadlidské –  znalosti s prózou, která nutí číst do konce. Jenže u Nultého čísla mi trochu, (stejně jako třeba u staršího Tajemného plamenene královny Loany), chyběla pointa. Asi jsem rozmazlená severskými detektivkami, ale ve chvíli, kdy dojde k vraždě, čekám přece jen větší reakci než: tak chvíli počkáme, a pak se uvidí. (No dobře, takhle to vysloveně nebylo, ale stejně).

3/5