Mám takovou nemoc. Když něco začnu, tak to musím za každou cenu dokončit. Ať mě to sebevíc nebaví…

Takhle jsem viděla celý seriál True Blood, i když od třetí série nestál za nic. A četla všechny Vampire Diaries, i když zábavné byly jen dva. Takže když jsem zvědavosti začala s 50 Shades of Grey, musela jsem se logicky prokousat až sem. K pokračování z mužského pohledu – Grey. A to mě to štvalo od prvních stránek.

Grey trpí přesně tím neduhem děl, která vzniknou pro peníze. Je totiž úplně zbytečný. Příběh jako takový nemá co přinést, když jsme ho už jednou slyšeli od A do Z, takže kniha je čistě o vypravěčově umu – a ten je nekonzistentní a nezajímavý. Mix ultra spisovného a sprostého (jen lehce, ON je přece vskrytu romantik) jazyka bolí a obsahově plácá nesmysly. Fakt by si těžce zaneprázdněný podnikatel, za kterého nakupují zaměstnanci, pomyslel: “Jak by asi vypadala na vysokých podpadcích? Od Loubotina… Nejlíp od Loubutina.”

Nerada nechávám knížky nedočtené, ale většinou se mi nestává, že by se mi dělalo nevolno z toho, jak je knížka špatná. A v tomhle případě to bylo velké přemáhání. Já vím. Neměla jsem vůbec začínat. Btw. a to je Grey o dost zajímavější a komplexnější postava, než ta pitomá nána, co si neholí nohy.

1/5