Občas si říkám, že bych fakt chtěla umět dělat věci napůl. Nebo aspoň na 80 %. Protože pak bych je aspoň dělala.

Jenže to já ne.

Nepůjdu běhat, pokud nemám jistotu, že nemám čas a náladu aspoň na 3,5 km (protože běžet míň, to je srabácký žejo). Nepůjdu cvičit, když vím, že jsem zaspala a už nemám před prací hodinu, ale jen 3/4.

Než abych sdílela článek, kterej nebude (dle mých aktuálních požadavků) dokonalý, tak ho radši nechám viset půl roku v draftech a pak ho už nikdy nedopíšu, protože není aktuální (a to se taky nesmí, žejo).

Kamarádkám nepošlu fotky z dovolené tak rok, protože není čas je upravit, a z neupravených by se (podotýkám, ty kamarádky) mohly leknout. Co na tom, že na té dovolené viděly neupravenou Káču.

Pravidelně přispívat fotkami na Instagram? To nejde, vždyť půlka z nich nevypadá jak od profesionálního fotografa a zdaleka nejsou tak dobré jako ty od lidí, co maj půl milionu followerů. Takže nejdřív se to naučím a pak až budu sdílet. Aha!

Nenapíšu komentář k filmu na ČSFD nebo ke knize na Goodreads, když vím, že mám čas tak maximálně na 200 znaků. A kdo by četl takovou kratičkou pitomost, že.

Nezačnu psát do toho krásného sešitu ani do nového diáře, když nemám pořádně promyšlené, jakou propiskou a co přesně tam psát (kdyby to ještě nebylo jasné, na letošek mám pro jistotu koupené diáře dva – jeden „obyčejný pracovní“, kam teda píšu, a pak motivační Doller, který nechci ničit…).

Uklízet nemá smysl, pokud nemám čas pomalu umýt i okna, takže doma je buď dokonale čisto nebo totální bordel.

Ehm. A takhle nějak by to šlo ještě dlouho…