Myslela jsem si, že to dám, že nebudu ta švihlá nevěsta, co všechno ukrutně řeší. Ale to by mě nesmělo napadnout, že chci do svatby (respektive svatební cesty, haha) zhubnout. Poprvé v životě tak mám vlastní trenérku, dietní plán a pořádný (hmatatelný, s docela jasným deadlinem) důvod. A je to báječný, skvělý a růžový? A pocit samotné diety mě nabíjí energií? Tak to ani prd. Jediný štěstí, že je O. měsíc pryč. A co je na tom nejhorší? Že jsem si to celý vymyslela sama. Zcela dobrovolně. Jakože… super, Káčo.

Den 1, pondělí: Mám hlad. Ukrutný hlad. To jablko k odpolední svačině (podle jídelníčku nedovolené) chutná jak nejlepší zmrzlina. Odpolední nákup na večeři a další dny je hotovým utrpením. Nesnáším ty dva lidi ve frontě za mnou, co si kupují 4 (!!!) balení zmrzliny. Venku je vedro jak blázen, nesnáším sama sebe.

Den 2, úterý: Chci jít běhat. V 6 ráno. Protože tak je to přece správně, žejo. Ale protože šla Káča spát v půl druhý, tak se ráno prostě neproberu. OK. Večer půjdu na brusle. Do práce vyrážím i tak k hodinu později, protože všechny ty krabičky trvají zatraceně dlouho. Hlady už tolik neumírám, protože dneska mám (díky tomu běhání, aha!) dovolenou i svačinu. Přestávám sledovat všechny oblíbený kuchařky na sociálních sítích. Ten pohled na čerstvě upečený koláče je na umření. Večer leje. OK. Na brusle půjdu až přestane. Je 8 večer, nepřestává, tak jedu. Na Ladronce si dvakrát obuju brusle, dvakrát je sundám a beru zase tenisky. Jdu běhat v dešti pod stromy do Hvězdy. To se nakonec sice ukáže jako super věc, protože ptáci zpívají jak diví a déšť uklidňuje, ale najednou je 9:30 večer, já musím ještě na nákup a domů dorazím po 10. A hurá na vaření večeře (první ze dvou, které bych si měla dát). Spát jdu opět v jednu, jedno z pěti jídel jsem nestihla. OMG.

PS. Už chápu, proč si všichni krájí ty mrkvičky a okurčičky na miniaturní kousíčky. Ono to pak totiž působí jako (!), že toho je víc.

Den 3, středa: V 6:30 dávám vařit cizrnu. A připravuju další krabičky. A pak mi uteče kočka a stejně přijdu do práce pozdě. Pak si v kalendáři všimnu, že jdeme na oběd s kolegy. Tak to jsem se na tu cizrnu mohla… Dávám si snobsky lososa a zeleninu „bez omáčky a bez přílohy a bez všeho“. Way to go, Káčo! Odpoledne opět šilhám hlady. A šilhám po 90% čokoládě, kterou mám v šuplíku… jen jeden dílek, jeden, maličký… Přestávám sledovat sociální sítě. Najednou i lidi, co o jídle doteď taktně mlčeli nebo nejedli nic, sdílí fotky lahodně vypadajících dortů, burgerů a našlehaných pěnových latéček. Vychlazených samozřejmě.

Den 4, čtvrtek: Jasně, žádný problém, upeču super dokonalý extrémně čokoládový dort s jahodami a smetanou. Pravou. Jasně, já si z něj dám jen ty jahody. A ještě navíc jenom dvě.

Den 5, pátek: Nechte. Mě. Všichni. Být.

Den 6, sobota: No, tak obědu ten burger bez housky nějak dám. Grilovaná zelenina a fakt dobrý grilovaný hovězí… vlastně proč ne. Ale ten dort mi už teda nevezmete. Chci ho. Dvakrát. No co, pak hrajeme dvě hodiny volejbal a jdu běhat. A tvářím se, že mám cheat day.

Den 7, neděle: Nic nevážím. Nechci. Nemám váhu. Kašlu na vás. Stejně mám jen ovoce k snídani a zeleninu k obědu a večeři. Uvidíme se v pondělí, debilní ořechy a zelenino.

Tak já nevím, mám ještě pokračovat…?