Nemůžu se rozhodnout, jestli miluju nebo nenávidím knihy, u kterých nevím, jak skončily a konec si můžu domyslet, jak chci. A u Bábovek to nevím hned dvanáctkrát. Takže je zřejmě hned dvanáctkrát ambivalentně miluju i nenávidím.

Jo, Bábovky jsou možná prvoplánově tragické. Jo, občas se v nich nedá orientovat. Ale zato se – i přes čas přeskakující děj – skvěle čtou (co od beletrie chtít víc!) a způsob, jakým se jednotlivé postavy prolínají, mě dvanáctkrát vážně baví. Asi mám pro podobný vypravěčský styl slabost.

Radka Třeštíková totiž opět vypráví lehce, svižně, a ačkoli jsem se párkrát nemohla odpoutat od myšlenky, kolik z těch postav je inspirovaných jejím životem (nevýhoda autorů, které sledujete na sociálních sítích; to by se s Victorem Hugem nestalo), do příběhu jsem se ponořila hodně snadno a hodně jsem litovala, že neměl třeba jednou tolik stran. Fakt nesnáším, když dobré knihy skončí moc brzy. Ale možná proto jsou tak dobré… jednoduše ví, v jakém bodě mají přestat, aby zůstaly nejlepší.  Jen bych netvrdila, že v příběhu najdete humor, spíš sladkobolný pohled na život.

P.S. Motiv titulních Bábovek se příběhy vlní tak lehce, že se pokaždé musíte trochu usmát, když na něj narazíte… A nezdají se mi našroubované.

4/5