Musím. Si. Psát. Čtenářský. Deník.

Ne, nehráblo mi, a neprobudila jsem se s pocitem, že mi je zas osm a koukám na svůj domácí úkol z češtiny. Jen si prostě tak nějak nepamatuju, co jsem četla. Neumím totiž číst pomalu a nutně potřebuju přečíst co nejvíc knih. Tak 40 ročně. Paráda, ne? Hm, akorát já vůbec nevím, o čem byly.

Plete se mi Harry Hole s Joonou Linnou a netuším, který z nich je zrovna ve vězení, a který mrtvý, natož abych věděla, kdo byl vrah v posledním případu jednoho nebo druhého (jako jo, obě série mají opravdu hodně podobných prvků, ale stejně – když mi nepomáhají ani anotace, ani vlastní, ani cizí recenze, je to smutný). Nejsem si stoprocentně jistá, jestli Pod sněhem napsala Třeštíková a jestli v Bábovkách Soukupová skvěle vykreslila sesterský vztah (to bylo nějak přesně naopak, ne?). To, že Daleko od hlučícího davu mělo opravdu jednoduchý děj, a že bylo opravdu plné romantických scenérií, vím jen proto, že jsem si hned po dočtení knihy pustila film. Čistě pro porovnání, žejo.

Hm, možná by bylo strategičtější nečíst hned po sobě žánrově podobný knihy… ale třeba to taky znáte, takovýto po dobrým jídle nebo dobrým filmu: „Sakra, tohohle chci víc!“ Tak to já mám s knihami – a nemusí to nutně znamenat víc dílů, stačí větší dávka podobnýho žánru nebo stejnýho autora. No ale pak se mi všechno plete. Vždyť komu by se chtělo hned po přečtení knihy začít smolit děj, namísto vrhnout se na další knihu? No, mně zjevně ne.