Je to už dávno (v lidském věku 3 roky, v internetovém věku celá věčnost), co bylo Hejno bez ptáků totální hype. Nešlo se mu vyhnout, zmínky o něm létaly všude. A je to tím pádem už taky docela dávno, co jsem si knihu přinesla do svojí knihovny (přesně řečeno 7. 3. 2015 (!), soudě podle historie objednávek na Kosmasu). Jenže hned na přebalu knihy stálo, že je jedno, odkud se s knihou začne. A bylo to v háji. Moje nerozhodnost mi nedovolila začít. Černá kniha nebo bílá kniha? Která, která?!

Nakonec jsem se odhodlala až letos v březnu, když jsem dočetla (skoro) všechny ostatní nepřečtený knihy v domácí knihovně. A protože jsem zrovna měla do práce těžkou tašku, začala jsem tou tenčí knihou. Černou. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych se rozhodla špatně. Až do momentu, než jsem začala číst knihu druhou, Bílou.

Nebýt Keplera, vystudované sémiotiky (a nežít s někým, kdo studoval FEL na ČVUT), samotná kniha, se svými meta příběhy, filozofickými vsuvkami a transcendentálními odkazy na nekonečno, by asi nešla přelouskat. Takhle jsem se hodila na vlnu seminářů a příprav na státníce a dalo se to. Což o to, Hejno bez ptáků není špatná kniha. Naopak. Jen se chvílemi až moc cyklí ve své formě, aniž by dávala prostor příběhu a smysluplnosti.