Tuhle knížku jsem četla v rámci štafety (ha!), takže jsem jí asi věnovala víc pozornosti, než bych standardně věnovala, a musím říct, že se to vyplatilo.

Chvíli mi sice trvalo, než jsem si k ní našla cestu; byla jsem poněkud skeptická k jazyku, ale když se pak ukázalo, že to je záměr, a každá z postav bude mít svoji vlastní řeč, tak jsem se uklidnila.

Málokterá kniha mě donutí vrátit se zase na začátek a minimálně kus přečíst znovu – Tohle Město, tuhle Řeku jsem prošla dvakrát celou. Nejen pro svoje poznámky, ale taky abych si zpětně uvědomila detaily o jednotlivých postavách (ano, až na výjimky jsem nepozorná při čtení charakteristik popisů), a aby mi zpětně došlo, že chování postav, který se mi zdálo zvláštní, vlastně dává smysl, protože navazuje na něco o 120 stran dřív.

Co totiž pro mě bylo hodně dějových zvratů pro spoustu různých postav – a taky dost nocí, kdy jsem po pár řádcích (ani ne odstavcích), usnula – to bylo pro postavy jen několik dní a události jasně navazující jedna na druhou.

Díky za knihu, u které se musí přemýšlet, u které, když člověk jen přelétne řádky po rychlé vstřebání děje, se ztratí to, co má kniha navíc oproti jiným českým románům ze současnosti. Protože co si budeme, děj v téhle knize není to, kvůli čemu jí chcete číst. Podobné věci najdete i u Soukupové, i u Mornštajnové a koneckonců i u Třeštíkové. Ale tenhle kreativní milostný dopis psaní, literatuře, focení, přírodě a vůbec životní poetice je o něčem úplně jiném.

Některé odstavce, věty a zmínky se mnou rezonovaly tak moc, až se mi chtělo brečet. Už jen ta lásku, s jakou Martina Leierová popisuje knihovny…

Viděla knihovny jako vyčerpaný plavec vidí kus peniny. Respektovala jejich řád: mluví se tam polohlasem nebo vůbec, prohlédnuté knihy se vracejí na místa, která jim patří, a půjčené se vracejí vepředu u přepážky, knihovnice se nesmeji přetěžovat dotazy či naléháním, nesmějí znervóznět, jsou tím zpomaleným akvarijním tichem zhýčkané a ztratily odolnost vůči neurotickému uspěchanému světu, kde zvoní mobily a lidé mluví nahlas. Tady se nespěchá.

s. 203

Tohle Město, tahle Řeka. Prožívám s nimi jen krátký a nepatrný výsek z jejich táhnoucí se dlouhé historie, vidím ta dramata, rozchody, úmrtí a požáry, utopení, povodně, a Město si jen přezíravě zívne, no ano, to už tu všechno bylo. Tohle je jenom toje chvilka v mém životě. Stopa, kterou tu po sobě zanecháš, se rychle rozpustí, zmizí jako stopa po tryskovém letadle, co se pyšně vyjímá na nebi a najednou je pryč, tvořená vodními kapkami i ledovými krystalky, bilá čára, co zmizí teplem nebo prouděním vzduchu nebo čím, dřív než se naděješ.

s. 263

Mám ráda, když autoři odkazují (více či méně doslovně) na jiná díla, a pokud se nepletu, tak Leierová vzdává jednou celou kapitole hold Šikmému kostelu Karin Lednické. A samozřejmě jsem taky mohla spoustu narážek vynechat. K nepozornosti už jsem se přiznala, ne?

Metafory, kam se podíváš

Pár věcí jsem ale vstřebat nezvládla. Třeba to, že román jako by vypadl z učebnicového výkladu na téma fungování vzájemného vztahu fabule a syžetu, kdy všechno dává smysl až po přečtení. I když to, že (mně osobně) začala kniha dávat smysl až po nějakých 150 stránkách, není možná ani tak vina autorky jako spíš mojí nepozornosti. Pečlivější čtenáři určitě drobné náznaky a charakteristiky v knize ocení hned napoprvé.

Pak ale taky kniha vypadla z kapitoly o možnostech ozvláštnění textu pomocí metafory, metonymie a jiných obratů. Takovými nástroji (a bohužel ne vždy úplně dobrými) totiž text opravdu nešetří.

…V tom se přede mnou zjevil s rukou nataženou před sebou jako Superman…

…seznam dlouhý jako Máchův Máj…

…jenže se před ním, jako pivo z převráceného půllitru, rozlila po chodníku skupinka turistů…

…prsty měl tak tenké, že připomínaly pastelky rozložené na stole

Přitom (!) se v textu schovává spoustu metafor a přirovnání, které banální vůbec nejsou. Vzdát se Supermana a nechat jen ty promyšlené, rázem před sebou máme opravdu chytrou knížku, kterou nic neshazuje. Nebo by snad knihu psanou komplet filozofickým jazykem pana Hilského (ta shoda jmen nebude náhoda, že?) četlo málo lidí?

…obvykle nosil košili v odstínu vzpomínky na bílou…

…kotelny jich <horníků, undergroundových umělců, učitelů, kněžích > byly plné. Hlouběji pod zemí už byly jen uranové doly…

…vzpomínka na profesora na vysoké v neobnošeném saku pondělního externisty…

…Na každém rohu mám jako reklamní plakátek přilepenou letmou vzpomínku.

Trochu škrtat, prosím

Nakonec se prostě zdá, že největší mínus knihy je její rozpolcenost.

Přiznávám, že ještě na straně 109 jsem si nebyla jistá, jestli těch vyprávěcích stylů není v textu nějak moc. Pak jsem ale na tu hru přistoupila a – až na jeden dva odstavce, které působily mimo – celá ta jazykohra smysl dávala a autorce se diskurz jednotlivých postav smysluplně odlišit povedlo. Jen si prostě nejsem jistá, že rovnice chytré metafory u spisovatele a jednoduché metafory u ostatních postav funguje. Těch metafor bylo prostě příliš a ne vždy se shodovaly s tónem řeči postav.

Zároveň jsem chvílemi měla podezření, jestli náhodou nechce autorka jenom mermomocí využít všechny lingvistické obraty a literární nápady, které si za léta poznamenala do zápisníku. Knize totiž samozřejmě nemohla chybět ani obligátní a poslední roky velmi oblíbená kapitola (až dvě) o minulém režimu a jeho zrůdnostech. Ovšem kdyby si to kniha odpustila, nemyslím si, že by to mozaice lidských příběhů odehrávajících se v domě u řeky chybělo. Ale sama škrtat neumím, tak nemám co mluvit.

Děj je totiž jinak kompaktní a postavy i jejich příběhy uvěřitelné a hlavně čtivé, napínavé a ty životní příběhy s nimi prostě sdílet chcete. Očerňovat autorku, že prvoplánově hraje na city a záměrně postavám přisuzuje těžké osudy (spoilery vám sem dávat nebudu) by nebylo fér, to by potom nešlo číst ani Mornštajnovou ani tu Soukupovou. A nečíst Tohle město, tuhle řeku, by byla chyba.

Rozhodně patří k tomu zajímavějšímu, co u nás v poslední době vyšlo.