Po dlouhé době se mi do rukou dostala kniha, kterou jsem nemohla odložit. Kniha, kvůli které jsem vydržela vzhůru dlouho po půlnoci (a to je ehm, co říct – drtivá většina knih mě poslední čtyři roky spolehlivě uspala). Kniha americké spisovatelky s pakistánskými kořeny Všechen můj hněv.

Tahle kniha se totiž čte skoro tak, jako by se člověk rovnou díval na film. Takovej ten film, co získal hodně Oscarových nominací; co svoje diváky uhrane způsobem, jakým zobrazuje pro nás vlastně dost nepředstavitelnou realitu (ani globalizace ani sociální sítě zkrátka některý kulturní a společenský odlišnosti nesmažou); ten film, co s vámi rezonuje ještě několik let po zhlédnutí. Třeba jako Tři billboardy kousek za Ebbingem.

Ačkoli nám, uzavřeným v malé české bublině (obzvlášť v některých regionech) může být hodně témat z knihy vzdálených, neznamená to, že se v ničem nepotkáme. Cítit hněv, rozhořčení a nespravedlnost totiž, hádám, dokážeme úplně všichni.

A když už nic jiného, vždycky se můžeme spolehnout na stále relevantní a velmi rezonující hudbu. Ta propojuje celý román, pomáhá dotvářet jeho atmosféru i doplnit charakteristiku postav. Já si je zkusila pustit všechny najednou a nebylo to vůbec špatných 188 minut.

Rozjedu se. Núr po chvilce zapojí mobil. Písnička, která naplní auto, je stará – starší než my dva. Shiver od Coldplay – chlapík v ní naříká, jak neviditelný je pro někoho, koho miluje. 

Mrknu na Núr, ale ona se dívá z okýnka.

Já tě vidím, chci jí říct. Opravdu. Ale nevidím tě celou.

Co nevidím, Núr?

Co skrýváš?

s. 151

Všechen můj hněv má přívlastek Young Adult literatury a jako taková se také mezi mladými odehrává (totiž na americké střední v zapadlém pouštním městě Juniper v Kalifornii). Já bych ji ale už kvůli výčtu „znepokojivých témat“ hned v úvodu jako dílo úplně čistě pro mladé neodsuzovala. Mám totiž dojem, že dějem odehrávajícím se mezi studenty střední školy to „young” víceméně končí. Mladí v tomhle románu jsou totiž – a to je možná celá pointa – odsouzeni k mnohem dospělejšímu a zodpovědnějšímu chování než mnozí dospělí v jejich životě.

Jasně, stěžejní zápletka knihy v podstatě kopíruje tradiční schéma všech romantických „komedií“, ale vzhledem k tomu, že to, co autorka vrství kolem ústřední dvojice je tak hutné, tahle v zásadě banální kostra knize moc neškodí.

A naprosto nadšená jsem byla z jedné spisovatelčiny meta perličky, z náznaku, že možná dost věcí v knize vůbec není tak, jak se na první pohled zdálo. Obecně mě moc baví knihy, které vám téměř na konci změní perspektivu, jakou jste knihu do daného momentu vnímali a Všechen můj hněv mezi ně klidně můžete zařadit.

Teď už vím, o čem budu psát; o klukovi, který byl tak hloupý, že si myslel, že barák – domov – má větší cenu než lidský život. Napíšu o jeho sobectví a o lítosti a o tom, jak mu to požíralo vnitřnosti, dokud z něho nezůstala jenom shnilá slupka pro duši, kterou už dávno nepoznával.

Na knize mě hodně bavila taky svižnost, s jakým děj ubíhal – což vlastně taky může být z titulu Young Adult literatury – a jak nenápadně vlastně autorka pracovala s popisy a představováním potřebných reálií. Žádná zbytečná vata nebo zdlouhavé charakteristiky míst nebo postav. Sem tam utroušené a postupně dávkované indicie a náznaky dodávaly napětí, které nedovoluje knížku odložit dřív než na konci.

PS. Jo a už jsem říkala, že kniha je tištěná modrým písmem? Tak modrým jako je lesklá ilustrace na obálce.