Musela vyjít nová kniha Tiché roky, abych si všimla Hany. Jó no já vím, já nečtu moc systematicky podle trendů. Čtu ve vlnách podle nálady. Veškerou Třeštíkovou najednou, pak znovu dokola všechny díly Roberta Galbraitha a pak napřeskáčku nahodilé úryvky z Pána prstenů. A někdy si taky prostě jenom radši pustím film, protože kniha je prostě moc… tlustá (haló, Bídníci?) nebo je prostě moc… moc (ach, Sofiina volbo!).

Číst dále: Recenze: Hana – Alena Mornštajnová

Nestává se mi často, že bych knihu tak moc nechtěla opustit. Vlastně, nestává se mi to skoro nikdy. Jen u pár knih si říkám, že bych si je s odstupem třeba ráda přečetla znovu. Ale v případě Hany jsem měla tu touhu okamžitou. Napoprvé jsem se s ní totiž seznámila skrze hlasy Terezy Dočkalové a Lenky Vlasákové , která ji načetly jako audioknihu. Takže jen co jsem Hanu doposlechla, obratem jsem se do ní pustila ještě jednou, tentokrát v tištěné formě. A napodruhé byla ještě lepší.

To jsem totiž vedle jemně složené skládanky příběhu ocenila taky jazyk. Tak lehký, že napoprvé zkrátka jen zlehka šumí a tiše podtrhuje zamýšlený diskurz vypravěček; byť v jeden moment dává zapomenout na ich-formu, jejíž návrat je najednou takový násilný. Ten moment si ale najděte a posuďte sami. Lehký styl, jakým Mornštajnová Hanu psala, vůbec sympaticky kontrastuje s váhou příběhu. Něčím mi připomíná Hrabala.

Jo a taky se mi nestává, že bych si o knize chtěla něco číst, dozvídat se víc o reáliích, o jejím vznikul. Inu, Hana ve mě po dlouhé době probudila takovou tu dávnou gympláckou touhu po literárních souvislostech (a taky touhu přečíst si něco od Čapka, neptejte se mě, proč).
Chvílema mi sice v hlavě znělo “už zase koncentráky? zase? proč?”, ale tentokrát mi to vlastně dává smysl. Že to uzavírá kruh. Že to nehraje jenom na city. A že zapomínat by se nemělo. Takže prostě proto, že Hana je Hana je Hana.

Navíc Oceňuju, že podobně jako pro Žítkovské bohyně, i Mornštajnová vycházela ze skutečných svědectví a zdrojů, že jen nefabuluje. Hana pro mě bude navždycky nejsilnější knihou Aleny Mornštajnové.